Neverbální komunikace – příklady, gesta, význam

Neverbální komunikace je fascinující jazyk těla. Od prvního setkání s novým člověkem, až po důležitá obchodní jednání, gesta, mimika a postoj těla neustále vysílají signály, které mohou ovlivnit dojem, jaký na druhé lidi člověk dělá. Pokrčením ramen a sklopením očí se dá říct: „Nemám tě rád,“ aniž by člověk pronesl jediné slovo. Ještě lepší je vřelý úsměv a natažená ruka, která říká: „Moc rád tě vidím“. Avšak neverbální komunikace není jen o jednoduchých gestech.

Zahrnuje totiž i složitější aspekty, jako je proxemika (využívání prostoru) nebo haptika (dotyk). I když svět člověka nabádá, aby „byl sám sebou“, pro neverbální signály je čas a místo. Zejména v pracovním prostředí je moudré všímat si, jak kdo komunikuje slovy i gesty. Níže je uvedeno několik příkladů neverbální komunikace.

Co je řeč těla?

Klíčem k úspěchu v osobních i profesních vztazích je schopnost dobře komunikovat, nicméně nejsilněji promlouvají nikoli slova, nýbrž neverbální signály neboli řeč těla – ruce. Řeč těla je používání fyzického chování, výrazů a způsobů chování k nonverbální komunikaci, které se často provádí spíše instinktivně než vědomě.

Ať už si to osoba uvědomuje, nebo ne, při interakci s ostatními neustále vysílá a přijímá signály beze slov. Veškeré neverbální chování vysílá silné signály, některé mohou lidi uklidňovat, budovat důvěru a přitahovat ostatní, nebo mohou urážet, mást a podkopávat to, co je obsahem sdělení.

Tato sdělení nekončí ani tehdy, když člověk přestane mluvit. I při mlčení probíhá neverbální komunikace. Patří sem gesta, držení těla, tón hlasu, gestikulace rukou, intenzita očního kontaktu a další.

V některých případech může být to, co vychází z úst, a to, co je sdělováno řečí těla, dvě zcela odlišné věci. Pokud osoba říká jednu věc, ale řeč těla říká něco jiného, posluchač bude mít pravděpodobně pocit, že je neupřímná. Například když člověk řekne „ano“ a přitom zavrtí hlavou „ne“. Když posluchač čelí takovým smíšeným signálům, musí si vybrat, zda uvěří verbálnímu, nebo neverbálnímu sdělení.

Vzhledem k tomu, že řeč těla žen/můžu je přirozený, nevědomý jazyk, který vysílá skutečné pocity a záměry, pravděpodobně si vybere neverbální sdělení. Avšak po zlepšení v chápání a používání neverbální komunikace se dá vyjádřit to, co si člověk skutečně myslí, lépe navázat kontakt s ostatními a vybudovat pevnější a přínosnější vztahy.

Význam nonverbální komunikace

Neverbální komunikační signály – způsob, jakým osoba naslouchá, dívá se, pohybuje se a reaguje – napovídají druhému, zda je člověk pravdomluvný a jak dobře naslouchá. Pokud se neverbální signály shodují se slovy, které člověk říká, zvyšují důvěru, srozumitelnost a vztah. Jestli tomu tak není, mohou vyvolat napětí, nedůvěru a zmatek.

Kdo se chce stát lepším komunikátorem, je důležité, aby se stal citlivějším nejen k řeči těla a neverbálním signálům druhých, ale také ke svým vlastním.

Příklady neverbální komunikace

Mezi různé typy neverbální komunikace nebo řeči těla patří:

• výrazy v obličeji
• gesta a držení těla
• oční kontakt
• tón hlasu
• dotek
• vzhled

Vědecký výzkum neverbální komunikace a chování začal v roce 1872, kdy Charles Darwin publikoval knihu neverbální komunikace The Expression of the Emotions in Man and Animals. Od té doby bylo provedeno mnoho výzkumů týkajících se typů, účinků a projevů neverbální komunikace a chování.

Přestože jsou tyto signály často nenápadné, je identifikováno několik různých typů neverbální komunikace.

TIP: Jaké výrazy může mít manipulátor a jaké jsou nejčastější věty manipulátora?

Výrazy v obličeji

Prvním a nejzřetelnějším vodítkem neverbální komunikace je mimika člověka.

Přestože je jen jeden obličej, může se na něm projevovat nepřeberné množství výrazů. Mimika demonstruje celou škálu emocí – od polovičního úsměvu přes plný úšklebek, až po nenucený pohyb očí. Místo zabývání se všemi nuancemi, jako je cukání rtů nebo záškuby očí, níže jsou tři nejvýznamnější výrazy:

1. úsměv – úsměv obecně vyjadřuje štěstí nebo spokojenost
2. mračení – zamračený výraz znamená nespokojenost nebo frustraci
3. chybějící výraz – tvář bez výrazu může naznačovat minimálně dvě věci. Zaprvé to může svědčit o nezájmu nebo nudě. Za druhé, a to je možná ještě horší, může bezvýrazný obličej naznačovat pohrdání.

Tvář bez výrazu je těžké rozluštit, takže pokud má člověk podezření, že se u něj projevuje takzvaná „kamenná“ tvář, bylo by dobré se čas od času jemně usmát.

Držení těla a gesta

Zatímco obličej je prozrazením nálady, celé tělo je barometrem. Kdo někdy neměl možnost sledovat vášnivou debatu přes prosklenou konferenční místnost? Zde jsou některé ze záležitosti rukou v řeči těla, které se s velkou pravděpodobností odehrávaly:

• častá a dokonce divoká gestikulace rukou
• ukazování prstem
• mávání rukama ve vzduchu
• prohrábnutí vlasů prsty
• narušování osobního prostoru s cílem vyslat nepřátelský signál

Naopak, pokud někdo s uvolněným a otevřeným postojem opírá ruce o stůl, dává tím najevo otevřenost a ochotu. Níže je ve zkratce vysvětleno, jaká mají gesta rukou význam.

Na druhou stranu, pokud všichni sedí v klidu u konferenčního stolu, lze si i tak všímat neverbálních komunikačních signálů. Co když má někdo zkřížené ruce? Vědomě či nevědomě tím může říkat: „Uzavírám se před vámi a vašimi myšlenkami.“ V takovém případě je velmi těžké osobu přesvědčovat.

Co když si někdo pohrává s propiskou nebo hrnkem kávy a nedívá se přímo na řečníka? Může to být znamení, že je tématem znuděný. Nebo to nemusí mít s řečníkem vůbec nic společného. Může být zaujatý svým osobním životem. Ať tak či onak, může to být signál, že nejsou plně přítomni.

Zajímavé je, že pohrávání si je také známkou vzrušení. Pokud si někdo pohrává s propiskou nebo hrnkem na kávu, ale plně se věnuje řečníkovi, může mít vysokou úroveň energie. V takovém případě je pohrávání si způsobem, jak ze sebe část této energie dostat ven. Je to něco podobného jako u někoho, komu neustále poskakuje noha. Buď jsou zaujatí, nebo plní energie a připraveni to rozjet.

Oční kontakt

Lidé kladou velký důraz na oční kontakt. Pokud se osoba se na druhou vůbec nepodívá, může se cítit odstrčen a ignorován. Ale to, že se někdo dívá hodně dolů, může také znamenat, že se stydí. Někdo, komu chybí sebevědomí, má obvykle problém navázat a udržet oční kontakt.

V případě potíží s očním kontaktem lze tuto schopnost trénovat. Stejně jako mluvení na veřejnosti se musí trénovat. A je to příjemná dovednost, protože díky ní lidé vidí zájem a ten je při sociálních interakcích základním kamenem.

Samozřejmě, že delší úseky očního kontaktu mohou mít opačný účinek; lidé se pak mohou cítit nepříjemně. Čím více člověk trénuje, tím lépe najde tu pravou zlatou střední cestu.

Tón hlasu

V tomto příkladu není mnoho ohraničení. Pokud má někdo zvýšenou hlasitost a mluví rychle, je určitým způsobem vzrušený. Buď je něco v nepořádku, nebo je vzrušený. Naopak pokud někdo mluví klidným, pomalým tónem, pravděpodobně předává své sdělení bez jakéhokoli důvodu k obavám.

Způsob, jakým lidé skloňují svá slova, také ovlivňuje jejich interpretaci. Pokud například někdo řekne: „Myslel jsem, že přijedeš o víkendu na Moravu!“, může to znamenat, že doufal, že přijedete, a že vás rád uvidí.

Stejná osoba může také říci: „Myslel jsem, že přijedeš na Moravu tento víkend“, což znamená: „Proč přijedeš v neděli večer? Přijedeš pozdě.“ Takže skloňování slov předává sdělení stejně jako samotná slova.

TIP: Jak spolu souvisí tón hlasu a a citové vydírání v partnerském vztahu?

Dotek

Zpět k výše uvedené konferenční místnosti plné naštvaných lidí? Pravděpodobně se tam hodně ukazovalo prstem a několikrát se narušil osobní prostor. To vše naznačuje útočný režim. Někdo agresivně dává najevo, že chce toho druhého „dostat“ nebo dokázat svůj názor. V této linii útoku může někdo také natáhnout ruku a chytit někoho za paži, aby šokoval a přiměl ho k pozornosti.

Přitom o fyzickém doteku se obvykle uvažuje v pozitivním a osobním světle. Pokud někdo sedí u stolu a pláče, pravděpodobně mu někdo položí ruku na rameno a zeptá se ho, co se děje. Tyto projevy doteku mají být útěchou a zároveň navázáním kontaktu. Někdo se také může lehce dotknout paže spolupracovníka, když mu děkuje.

V každém případě, ať už je to špatné nebo dobré, má dotek posílit vysílanou zprávu.

Vzhled

Poslední příklad neverbální komunikace je trochu kontroverznější. Všeobecně platí, že není radno soudit knihu podle obalu. Nelze totiž posuzovat inteligenci nebo chování člověka podle oblečení, které nosí. V profesionálním prostředí však vzhled člověka vysílá určitou zprávu. Proto se nosí obleky na pohovory nebo si firmy užívají neformální pátek na pracovišti.

Každodenní oblečení a účes vysílají určitou zprávu. Příkladem může být žena, která vždy nosí světlé, odvážné tóny. Možná nosí oranžové obleky s červenými halenkami nebo žluté sukně s královsky modrými košilemi. To je žena, která se nesnaží být jako stěna. Pravděpodobně si lze hodit kostkou na její vysokou míru sebevědomí.

Na druhou stranu to, že někdo volí tlumené tóny nebo šedou barvu, neznamená, že je stydlivý. Možná jen dává přednost zjednodušenému stylu. Méně pro ně může být více.

Ať tak či onak, to, jak se osoba prezentuje před lidmi a situacemi, o ní vypovídá. Ne nadarmo se říká, že u stolu by se měl smeknout klobouk, prohrábnout vlasy hřebenem a obléknout si nedělní oblečení. Ukazuje to, že bylo do interakce vloženo trochu přemýšlení.

Komunikace při pracovních pohovorech

Neverbální komunikace během pracovního pohovoru může buď podpořit tón rozhovoru, nebo zanechat tazatele na pochybách. Projevování neverbálního chování, které odpovídá sdělením, může pomoci přesvědčit zaměstnavatele, že má uchazeč o danou práci skutečný zájem a že se pro ni hodí.

Dalším faktorem pro přijetí do zaměstnání je zjevná schopnost subjektu efektivně komunikovat s klienty, spolupracovníky a dalšími zainteresovanými stranami.

Například nenápadné zrcadlení řeči těla tazatelů může způsobit, že na ně bude jedinec působit důvěryhodněji. Stejně tak nedostatek očního kontaktu je známkou nízkého sebevědomí a neschopnosti skutečně navázat kontakt s ostatními.

Obecně platí, že nejdůležitější je být pozitivní a poutavý. Kdo se cítí sebejistě, pokud jde o jeho schopnosti vykonávat danou práci, a ví, že bude pro zaměstnavatele přínosem, může to dát najevo jak svými činy, tak slovy.

Praxe dělá rozhovor dokonalým

Nácvik předávání sdělení prostřednictvím hraní rolí s poradci a přáteli může pomoci zdokonalit neverbální komunikační dovednosti. Nejlepší je si cvičení nahrávat, aby bylo možno analyzovat některé nuance svého stylu.

Když člověk stráví nějaký čas nácvikem, zajistí si, že dovednosti budou na odpovídající úrovni. Při pohovoru nebo navazování kontaktů se také řečník bude cítit pohodlněji, pokud strávil čas přípravou. Čím méně bude člověk nervózní, tím lépe bude schopen komunikovat – verbálně i neverbálně.

Jak zlepšit neverbální komunikaci

Neverbální komunikace je rychle probíhající proces, který vyžaduje, plné soustředění na momentální prožitek.

Pokud jedinec plánuje, co řekne příště, kontroluje telefon nebo přemýšlí o něčem jiném, je téměř jisté, že mu uniknou neverbální signály a plně nepochopí jemnosti sdělovaného. Kromě plné přítomnosti lze neverbální komunikaci zlepšit i zvládáním stresu a rozvíjení svého emoční vnímání.

Stres zhoršuje schopnost komunikovat. Kdo je vystresovaný, je pravděpodobnější, že bude ostatní lidi špatně chápat, vysílat matoucí nebo rušivé neverbální signály a upadat do nezdravých vzorců chování. Také je důležité nezapomínat, že emoce jsou nakažlivé. Pokud je někdo rozrušený, je velmi pravděpodobné, že to rozruší i ostatní, a tím se špatná situace ještě zhorší.

Je důležité neustále zlepšovat své emoční vnímání. Aby člověk mohl vysílat přesné neverbální signály, musí si být vědomi svých emocí a toho, jak ho ovlivňují. Musí být také schopen rozpoznat emoce druhých a skutečné pocity, které se skrývají za signály, které vysílají. K tomu slouží emoční uvědomění.

Jak číst řeč těla

Jakmile si osoba osvojí schopnost zvládat stres a rozpoznávat emoce, začne lépe číst neverbální signály vysílané ostatními. Důležité je také:

Věnovat pozornost nesrovnalostem. Neverbální komunikace by měla posilovat to, co je řečeno. Říká osoba jednu věc, avšak řeč jejího těla vyjadřuje něco jiného? Říkají například „ano“, zatímco vrtí hlavou „ne“?

Z jednoho gesta nebo neverbálního náznaku není nutné vyvozovat příliš mnoho. Je potřeba zvážit všechny neverbální signály, které jsou přijímány, od očního kontaktu přes tón hlasu až po řeč těla. Jsou neverbální signály dohromady v souladu – nebo v rozporu – s tím, co říkají slova?

Pokud je tu pocit, že někdo není upřímný nebo že něco nesedí, může to být nesouladem mezi verbálními a neverbálními signály.